Disociace

Disociace znamená oddělení nebo odpojení se, distancování. Po traumatické události často dochází k oddělení vzpomínek, což lze někdy vnímat jako částečnou amnézii. Dochází však také k oddělení, rozdělení vlastního Já. Je narušené vnímání vlastního těla i vlastních emocí.

Člověk ztrácí kontakt se sebou samým i s okolím, vzdaluje se emocionálně. Pocit odpojení od sebe sama, od druhých lidí, od okolí i od života bývá častý.

Např. myslíte na událost, která vás rozrušila, ale můžete si všimnout, že se neobjevují emoce. Když takovou událost někomu popisujete, popis nedoprovází emoce, prožitek, který by odpovídal tíži, náročnosti nebo nebezpečnosti situace. Klinicky se takový stav označuje jako emocionální znecitlivění, což je jedna ze známek traumatické poruchy.

Disociace se může projevit také ve formě „vytvořených“ myšlenek, pocitů, jednání. Jde o myšlenky nebo pocity, které zdánlivě přicházejí samy od sebe, současně jsou vnímané jako cizí, neznámé nebo vzdálené. Člověk může sledovat své činy jakoby vzdáleně, jako kdyby činy prováděl jiný člověk, cizí tělo. Člověk se nevnímá ve spojení s tělem, může dokonce i své myšlenky a pocity sledovat jako něco cizího.

Disociace se například objevuje poměrně často u žen s historií sexuálního traumatu, a to při sexuálním styku s partnerem. Žena má obtíže být zcela ponořena do sexuálního spojení s partnerem, plně prožít intimitu, protože je oddělena od svých sexuálních pocitů. Může jí dělat problém soustředit se na partnera a být plně přítomna v dané chvíli.

Dále může člověk zažívat stavy, kdy mu emoce a prožívání nemusí dávat smysl. Může se najednou cítit tak strašně moc smutný, a to i bez zjevné příčiny. Takové stavy mohou samy od sebe přicházet, stejně však i samy od sebe pominout. Jindy si může člověk všimnout, že dělá něco, co by normálně nedělal, ale přitom nemůže své jednání zastavit. Jako kdyby jednání vedl nebo řídil někdo jiný, a člověk musel „jen“ vykonat daný úkon.

Takové jednání může být například spojeno s vlastní sabotáží, sebedestrukcí nebo sebepoškozováním. Člověk si na jednu stranu může uvědomovat, že daná činnost, kterou právě dělá, mu uškodí, ublíží, způsobí bolest, odkloní dosažení vytouženého cíle nebo znemožní úspěch, přesto si nemůže pomoci a jako by z pozice svědka sleduje jím vykonávanou činnost, kterou se dopouští sabotáže sebe sama.

Disociace a paměť

K odpojení, disociaci dochází často právě u traumatizovaných lidí. Dochází k tomu, že se části paměti oddělí a izolují. Disociace brání tomu, aby se traumatický prožitek stal součástí osobní paměti, a tak v podstatě vytvoří duální paměť. To znamená, že fyzické pocity, myšlenky, emoce spojené s traumatem jsou uložené zvlášť jako zamrzlé, těžko pochopitelné, obtížně srozumitelné úlomky, střípky.

Velice zjednodušeně může být disociace vnímaná jako rozpad sebe sama, uceleného vnímání se jako Já a tím i ztrátu sebe sama, jelikož dojde k rozdělení Já. Vnímání sebe sama jako celku je rozděleno. Vnitřní integrita je rozbitá.

V případě disociace spojené s traumatem je cílem terapie vnitřní jednota, celistvost, ucelenost. Díky integraci, spojení oddělených částí traumatické paměti do aktuálního příběhu života člověka, dojde k tomu, že mozek sám pozná a rozliší, co se stalo kdysi a co se děje teď.

Článek může být kopírován, citován nebo jinak použit pouze s uvedením autora a odkazem na zdroj.

Obrázek zdroj: www.shutterstock.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *